Morče divoké (cavia aperea)

Morče domácí (cavia aperea porcellus)

Říše: živočichové

Kmen: strunatci

Podkmen: obratlovci

Třída: savci

Řád: hlodavci

Čeleď: morčatovití

Předci a příbuzní

Morče domácí je domestikovaná forma morčete divokého, je jeho přímý předek.

Příbuzným morčete divokého je kapybara. Největší hlodavec světa vážící až 50 kg. Mezi další příbuzné patří morče lasicovité, mara (slaništní, stepní), osmák degu, činčila či mako skalní.

Historie

Morčata začali chovat Inkové již před 7 tisíci lety v oblastech dnešního Ekvádoru, Peru a Bolivie (zdroj AVČR). Inkové divoká morčata odchytávali ve volné přírodě a chovali je ve svých osadách, většinou v jámách poblíž obydlí. Takto Inkové morčata postupně domestikovali. Říkali jim Pui (a stále říkají) dle typických zvuků, které morčata vydávají.

Je překvapivé, že morčata nebyla chována pouze v oblastech Peru, ale také byla objevena v hrobech v Karibiku. Tam se dostala již kolem roku 500 n.l. v rámci dálkového obchodu domorodých kmenů.

Dostala se také do Portorika, ovšem jejich cesta byla daleko složitější. Přišla velkým obloukem zpět z Evropy.

Inkové považovali morčata za posvátná. Vážili si jich, jelikož pro ně byla a jsou důležitou složkou potravy. Chuť jejich masa je prý podobna zaječímu či králičímu masu.

Šamani užívali morčata k léčbě lidí. Nemocnému přiložili na tělo bílé morče a poté sledovali, kde na jeho těle se zbarví chlupy do tmava. Tam by na nemocném mělo být ložisko nemoci. Poté při zaříkávání a potřebných rituálech morče vypustili do přírody.

Černá morčata byla pro Inky považována za zvířata, která v sobě mají černou magii a ta nechovali, naopak je zabíjeli.

Výskyt

Morče divoké žije v savanách a horských oblastech Jižní Ameriky v nadmořské výšce od 300 až do 5000 metrů nad mořem. Oblasti jsou hojně porostlé trávou a nízkým porostem. Morčata nechodí na volná prostranství, nejvíce času jsou schovaná v trávě. Musí neustále kontrolovat přítomnost nepřítele. Jejich strategie přežití je ztuhnout, znehybnět, poté rychle utéct.

Tvoří mělké nory nebo vyhledávají prázdné nory po jiných zvířatech. V husté vegetaci vytváří dobře organizované tunely.

Způsob života

Žijí ve skupinách čítajících až deset jedinců. Skupina je harémová, tedy na prvním místě v hierarchii je samec, pod ním je skupina samic, níže dorostenci a pak mláďata. Dorůstající samci později opouštějí rodinu a utvářejí si svou vlastní.

Ostatní samice jsou ochotny se postarat o mláďata jiných samic.

Teretoria se morčatům nepřekrývají a pokud ano, nedochází k tvrdým bojům samců. Členové skupiny nemají tendence vstupovat do cizích teritorií.

Aktivní jsou zejména za soumraku, kdy jsou lépe chráněni před predátory. Nejvíce jsou ohrožena ze vzduchu dravci.

Vzhled

Morče divoké na rozdíl od morčete domácího má štíhlejší tělo, delší nohy a užší hlavu. Je pružnější, pohyblivější, dobře přízpůsobeno svému přirozenému prostředí.

Morče divoké váží 400 - 650 g, měří 16-35 cm

Morčete domácího váží až 1 200 g (plemeno Cuy může vážít až 2 500 kg)

Morče divoké má srst hladkou, drsnou, v přirozených tónech od šedé přes hnědou až po černou, nejčastěji v aguti kresbě. Toto zbarvení je dobře maskuje v jejich přirozeném prostředí a tím je chrání proti dravcům a šelmám.
Morčata jsou hlodavci, mají 20 zubů, z toho 4 řezáky, 8 třenových zubů a 8 stoliček. Mají jednu sadu zubů. V lůně matky sice vyrůstají první zoubky, ty jsou ale vstřebány a ke konci březosti morčeti narůstají druhé, již stálé zuby. Morče se tak rodí s plným chrupem. Zuby jim dorůstají celý život. Za jeden týden přiroste 1,4–1,9 mm zubu u horních řezáků a 1,2 až 2,4 mm u spodních řezáků. Při stálých podmínkách tak morče vymění celý chrup v průměru za 50 dní. Obrušují si je potravou. Zuby mají bílou barvu skloviny.

Potrava

Morčata se živí výhradně rostlinnou potravou, jsou tedy býložravci. V domácích podmínkách je nezbytností v morčecím jídelníčku seno.

Morčata pojídají měkčí trus přímo od konečníku, který obsahuje některé vitamíny, minerální látky. Potrava je tím dokonale využita a ještě jim pojídání trusu pomáhá k lepšímu trávení. Tento akt se nazývá koprofágie a morčata ji provádějí mnohokrát za den.

Chování

Morčata jsou velice společenští tvorové. Pokud je na blízku nebezpečí, morče reaguje ztuhnutím, nehybností. Snaží se splynout s prostředím a být nenápadné.

Morčata jsou často považována za hloupá, není to však pravda. Jsou schopna se naučit reagovat na určité podněty. Dokonce se mohou naučit panáčkovat.

Dorozumívání

Divoké morče je velmi obezřetné a nedává o sobě příliš znát, aby neupoutalo pozornost predátorů. Mám s nimi osobní zkušenost, starám se o ně v zologické zahradě. Jsou tichá a velmi plachá.

Morčata domácí se spolu dorozumívají širokou škálou zvuků od pištění přes bublání, vrnění. Nejčastěji k slyšení je klasické pískání (pui pui), kterým nás zdraví, upozorňují na sebe, hlásí se o potravu.

Krátké vrnění může znamenat spokojenost. Ale také naopak vrní v případě, že se jim něco nelíbí.

Cvakání zubů a typické kolébání ze stany na stranu- to už je morče hodně rozzlobené. Často si tak samci srovnávají vztah mezi sebou.

Bubláním nám morče dává najevo spokojenost, blaženost.

Morčecí zpěv je slyšet velmi zřídka. V naší chovné skupině je zpěvák Edmund. Zejména v noci je slyšet cvrlikání podobné ptačímu zpěvu. Znáte vodní píšťalku, která cvrliká jako ptáček? To je přesně ten zvuk. Edmund zpěv používá při námluvách, ale zpívají i březí samice. Prý zpívají i morčata, jejichž partner umírá.

Mladé morčátko splašeně vyskakuje? Říká se tomu pop-corning. Mládě si užívá života, je veselé a spokojené.

Rozmnožování

Samice je v říji každé dva týdny po dobu 10 hodin. Je schopna mít do roka až 5 vrhů. V domácím chovu morče s ohledem na zdraví samice max. 2-3 vrhy ročně. Březost trvá okolo 64 -72 dní, poté se rodí 1 - 5(6) mláďat, plně osrstěných, vidoucích, mobilních. Po porodu samice zkonzumuje placentu a plodové obaly (ač jsou striktní býložravci), aby zamezila šíření pachu a tím nelákala nepřátele. Po 2-3 dnech je mládě schopno přijímat tuhou stravu. Ale mléko od matky potřebuje nadále. Stejně jako u lidí dostává morčecí mládě v mléku důležité látky pro obranyschopnost organismu.

Samečci jsou schopni se rozmnožovat již ve 4-6 týdnech věku. V chovu je tedy zapotřebí odstavit mladého samečka od matky a sestřiček. Byl by schopen je nakrýt.

Zajímavosti

První bílý muž, který pojmenoval morče, byl německý přírodovědec z kolumbovského období, Konrád Gossner. Nazval morče indiánský králík. Toto pojmenování se ujalo. Španělsky se morče řekne conejillo de indias, indiánský králíček.

Anglicky se morče řekne quinea pig. Mylně někdo překládá toto pojmenování jako guinejské prasátko, myšleno "pocházející z Papuy Nové Quiney". Název prasátko se dá snadno odvodit od zvukových projevů, které morče vyluzuje. Ale proč quinea?

Když se vraceli konkviskadoři na starý kontinent, mimo zlata inků měli v podpalubí také dostatek morčat určených jako potrava pro námořníky. Přeživší morčata si rychle získala svou oblibu pro svou milost a přítulnost. Postupně se dostala až do Anglie. Nebylo jich velké množství a tak se stala, jak to již bývá, oblíbeným mazlíčkem horních vrstev. Odtud pochází jejich název "prasátko za jednu quineu". Quinea bylo tehdejší platidlo vysoké hodnoty, zlatka neboli zlaťák.

Slovo morče je pravděpodobně odvozené od moře či mořský a vzniklo podle německého Meerschwein(chen), doslova (zá)mořské prasátko .

Výzkum

Na Mnichovské univerzitě v Německu byly provedeny studie chování morčat.

Zjistili, že morčata se nerodí s instinktem sociálního chování, ale učí se ho. Pokud je morče odstaveno a ponecháno samo, postupně si na samotu zvykne a špatně přijímá společnost, ač je přirozeně skupinové zvíře.

Mláďata samiččího pohlaví, která se narodí stresované samici, jsou silně maskulinizovaná. Tedy se chovají jako samci. Jsou dominantnější a divočejší. Je to ochrana přírody, aby samičky byli více životaschopné a chráněné.